Jsme taková netradiční rodina. Zatím nám chybí děti, ale starostí a radostí je dost. Máme totiž kocoura, černého, a psa, teda fenku, a nově také kotě. Máme tolik zážitků, že by byla škoda se o ně nepodělit. Psaní o zvířatech je taková zvláštní forma zvířecí terapie. Přál bych si, aby tak fungovalo i čtení mých článků. Tady je ten první.
Žili jsme v malinkém bytě tři – já, partnerka a její kocour. Ideální to nebylo, byt nám byl občas malý. Vlastně byl malý hlavně tomu nejmenšímu, tedy kocourovi. Všichni jsme však dospěli k závěru, že bychom rádi žili v domě. A tak jsme se po čase přesunuli – do domu se zahradou. Kam jinam? A přibrali jsme k sobě čtvrtého – psa. Z malého roztomilého štěňátka se brzy stalo velké štěně, které už po pár měsících vypadá jako velký pes. Nebude nám nakonec malý i ten dům?
Když ke kočce přibude pes
Jasně, že jsme pročetli všemožné články a hledali poučení od zkušenějších chovatelů. Vyčetli jsme hlavně to, že ideální je, když si kočku a psa pořídíte současně, ještě jako kotě a štěně. To si pak na sebe snadnou zvyknou, naučí se komunikovat a většinou se z nich stanou nejlepší přátelé. Ano, to je ta nejlepší varianta – kočka a pes jako nejlepší přátelé.
Jenže to se nám nepovedlo. Náš kocour už byl odrostlý a zvyklý být sám.
Pak jsme také narazili na radu, že je lepší pořizovat novou kočku do domácnosti, kterou již obývá pes. Kočka si totiž obecně na nové členy zvyká hůř než pes.
Takže u nás tedy vyšel ten nejhorší možný scénář. I to je život.
Než k nám štěně přišlo, doufali jsme, že se s kocourem stanou parťáci. Nestalo se. Nakonec nám stačí, že si vzájemně nejdou po krku a žijí vedle sebe ve stavu jakési nucené tolerance. Štěně sice ke kočce není agresivní nebo nepřátelské, ale chce si hrát. A kočka, resp. dospělý kocour o nějaké hrátky se psem prostě nestojí.
Pravidla soužití kočky a psa
Na internetu se dá najít celá řada praktických informací o soužití kočky a psa. Tady je přehled těch nejdůležitějších, která se v naší domácnosti osvědčila.
- Netlačit na pilu
Seznamování musí být postupné – nejprve na dálku prostřednictvím pachů, potom se k sobě zvířata mohou přiblížit.
- Přátelství se nedá vynutit
Zejména první dny je třeba mít chlupáče stále na dohled. Neustále hlídáme, aby se neporvali. Zároveň je však nenutíme, aby se přátelili, když sami nechtějí.
- Každý potřebuje svůj prostor
Každý má svůj vlastní pelíšek. Kočka a pes mají samozřejmě i samostatné misky a záchod, ten kočičí je uvnitř, ten psí venku.
- Pocit bezpečí je důležitý
Kočka má možnost se před psem schovat. Může to být pod postelí nebo na skříni, může to být na škrabadle, které však musí mít dostatečnou výšku. Výšky obecně v kočkách pocit bezpečí vzbuzují, strach z výšek je lidskou záležitostí.
- Pozornost je třeba rozdělit
Kočka i pes, původní i nový člen naší domácnosti vyžadují náš zájem. Pozornost tedy rozdělujeme co nejvíce spravedlivě mezi kočku i psa tak, aby vzájemně nežárlili.
Jak je to s tou žárlivostí?
Zvířata jsou v mnoha ohledech slušnější než lidé, chovají se přímočaře. Hezky se četlo, že na sebe zvířata údajně nežárlí. To se u nás doma bohužel nepotvrdilo. Štěně se dožaduje pozornosti. Pokud ji má kocour, žárlí na něho.
Co s tím? Snažíme se oběma věnovat oběma, kočce i psovi. Demonstrujeme, že stojíme o oba stejně. Opravdu to tak je a my se snažíme to zvířatům dávat patřičně najevo. Je to stejné jako s lidmi, komunikace je důležitá. Náklonnost se musí projevovat, druhá strana ji totiž nemusí vždy vycítit. Také láska chce své projevy a signály, i láska ke zvířatům.
