Jsme taková netradiční rodina. Zatím nám chybí děti, ale starostí a radostí je dost. Máme totiž kocoura, černého, a psa, teda fenku, a nově také kotě. Máme tolik zážitků, že by byla škoda se o ně nepodělit. Psaní o zvířatech je taková zvláštní forma zvířecí terapie. Přál bych si, aby tak fungovalo i čtení mých článků. Tady je druhý.
Asi každý více či méně chápe dělení koček na vnitřní a venkovní. Téměř každý asi také tuší o podobném dělení psů. Stejně jako kočky i psi mohou žít v bytě nebo uvnitř domu, na druhé straně mohou obývat i podstatně omezenější venkovní kotce a boudy. Venkovní kočky nemají mnohdy ani to, ty si musejí najít své místo sami. U nás to neplatí, my totiž máme kočku i psa uvnitř. Bydlí s námi pod jednou střechou. Co na tom, že máme k dispozici zahradu?
Volnost versus bezpečí
Kočka, ač domácí, je stále ještě napůl divoké zvíře. Pořád je v ní kus šelmy, která se nedá spoutat. Kočka nikdy nebude poslouchat tak jako pes, ani nebude tak vázaná na člověka. Myš si uloví vždycky. Možná právě to je na ní zajímavé.
Nespoutané kočce pochopitelně svědčí volnost, volný pohyb venku. Být venku však není jen tak, na kočku číhají mnohá nebezpečí a mnohá z nich i smrtelná. Už jenom chování kocourů k sobě navzájem při vymezování teritoria je drsné. Venkovní kočky mají drsný život, a tak je pochopitelné, že jim majitelé dopřávají bezpečí svého domu. Kočky tím částečně omezují na svobodě, ale dělají jim tím i službu. Vnitřní kočky se nemusejí prát s kocoury, ani jinými tvory (třeba kunami), nehrozí jim, že skončí pod koly aut a minimalizována jsou i další nebezpečí. Něco za něco.
Naše kočka má tedy omezený prostor k životu, zato je tento prostor bezpečný. Se psem je to trošku jinak.
S vámi jsem v bezpečí!
Hlídač versus mazlíček
Jakkoli je pes tvrdým a neohroženým hlídačem, svoji rodinu a zvláště svého pána uctívá nadevše. Pes je věrný a oddaný, bývá vděčný za to, že může plnit povely svého pána. Na svoji lidskou smečku je vázaný. Je-li kočka nezávislá, pes je naopak silně závislý.
Pochopitelně záleží na plemenu a povaze toho konkrétního psa, ten náš (po matce Cane Corso, po otci bullmastif) je na svoji rodinu fixovaný již ze své podstaty. Přestože jde o velké plemeno, zvláště Cane Corso vyžaduje úzký kontakt se svoji rodinou a život ve venkovním kotci, odděleně od své rodiny, mu nesvědčí. To platí i pro bullmastifa.
O tom, že náš pes ke své spokojenosti potřebuje naši blízkost, se přesvědčujeme dnes a denně. Tedy mu ji dopřáváme, jak jen to jde.
Život s mazlíčky
Mít u sebe doma chlupáče samozřejmě není jen tak, už jenom kvůli těm chlupům. Jsme ve fázi zařizování nového domu, a tak myslíme hlavně na praktickou stránku bydlení.
Na podlaze je buď linoleum, nebo dlaždice, tedy podlaha je v každém případě omyvatelná. Koberce, na kterých lehává pes, jsou jen kusové. Dají se vzít a vyprášit. Bytové textilie se dají pohodlně vyměnit. Snad nejužitečnějším pomocníkem jsou čistící válečky s lepící páskou, které mají dokonalou schopnost zachytit chlupy. V tom se jim nic nevyrovná.
Jistě, život s mazlíčky je náročnější na udržení pořádku a čistoty. Trocha námahy nám za to však stojí.
Že ani já nemusím ven?
Další články od „kocoura, co je doma“
- 1. díl – 5 pravidel soužití kočky a psa. Aneb jak to u nás chodí
- 2. díl – Kočka a pes pod jednou střechou. No a?
