Blanku jsem měla tu čest potkat na rozloučení s mým tatínkem. Tatínek není pohřbený na prvním českém přírodním hřbitově, ale měl tak krásné rozloučení. Blanka mi pomohla rozloučit se s ním velmi příjemně a přirozeně. Jak si myslím, že by byl táta rád. Nejspíš nebude překvapením, že rozhovor s Blankou je nejsilnější, který zatím v magazínu najdete. Prožijte krásný předvánoční čas v klidu, s rodinou. ❤️
Blanko, co je přírodní pohřebnictví. Jak jste se dostala k projektu Ke kořenům?
Přírodní pohřebnictví je jednoduše o tom, že obřady posledního rozloučení probíhají v přírodě. Popel zemřelých či jejich těla se při tom ukládají do země, často ke kořenům stromů. Přírodní pohřebnictví vzniklo v Anglii v devadesátých letech a od té doby tam vzniklo asi tři sta lesních a lučních hřbitovů, některé přírodní hřbitovy mají i podobu zahrad.
Já jsem se s přírodním pohřebnictvím setkala na vysoké škole, když jsem studovala environmentální studia. A byla to pro mě láska na první pohled. Líbily se mi ekologické rakve, na které je možné malovat. A já sama bych si jednou přála být pohřbená pod jabloní.
To je hezké. Kdo za projektem stojí?
Ke kořenům jsme založily jako tři mladé ženy společně s Alžbětou Slavík Živou a Monikou Suchánskou v roce 2014. O rok později jsme pak společně se Správou pražských hřbitovů otevřeli Les vzpomínek.
Daří se nám lépe loučit se se zemřelými než třeba před 10 lety? Pozorujete posun k lepšímu povědomí, co možné je nebo není? Že není nutné držet se obvyklých zvyklostí, ale lze to pojmout jinak?
V České republice je jasně patrná krize pohřebních rituálů. Lidem nedávají smysl chladná a odosobněná rozloučení v krematoriích, a tak až polovina pozůstalých nedělá žádný oficiální obřad.
Zároveň stále více lidí hledá alternativy a snaží se pojmout rozloučení osobitě. Myslím, že je to podobné jako se svatbami. Ty se také čím dál tím častěji odehrávají mimo obřadní síně – na loukách, zahradách, vyhlídkách. Čím dál tím více lidí také rozprašuje popel zemřelých na jejich oblíbená místa, třeba do Vltavy či k oblíbenému stromu.
Řekněte, v čem je rozloučení v přírodě lepší než rozloučení v obřadní síni? Tedy já si myslím, že lepší je, ale zajímá mě to od Vás. 🙂
V přírodě se lidé obvykle cítí méně formálně, jsou uvolněnější a je pro ně snadnější rozloučení utvářet podle svých představ. Promluvit v krematoriu o zemřelém chce opravdu velkou odvahu, a tak to lidé většinou nechají na řečníkovi či nepromluví nikdo.
Při tom je sdílení vzpomínek jedna z nejcennějších součástí rozloučení. Mám vždycky velkou radost, když se lidé v Lese vzpomínek sejdou v kruhu, každý zapálí svíčku a při tom řekne nějakou vzpomínku. Také pro děti je rozloučení v přírodě přátelštější i ony chtějí sdílet vzpomínky či třeba napsat vzkaz do nebe.
Jak se změnilo vaše vnímání smrti od té doby, co působíte v projektu Ke kořenům?
Když jsme Ke kořenům zakládaly, tak jsem vnímala hlavně to, jak česká společnost neumí se smrtí zacházet. Jak se lidé ostýchají mluvit o smrti se svými blízkými a péči o své umírající a zemřelé přenechávají institucím.
Ale za posledních deset let se česká společnost v tomhle ohledu hodně proměnila. Sociologové mluví o renesanci zájmu o téma smrti. Po desetiletích tabuizace znovu hledáme způsoby, jak ke smrti přistupovat otevřeně, moudře a třeba i s humorem.
Jak probíhá typické rozloučení v Lese vzpomínek?
Většina rozloučení je komorních. Nejprve uložíme popel do jamky ke stromu a potom si pozůstalí zapálí svíčky, sdílí vzpomínky a píší vzkazy do nebe. Někdy je součástí rozloučení také hudba, piknik či třeba malování na urnu.
Vždycky vycházíme z toho, jaká jsou přání pozůstalých. A tak si pozůstalí třeba připijí na život zemřelého šampaňským nebo si společně zazpívají píseň, kterou měl rád.
Jak funguje pronajímání stromů v Lese vzpomínek?
V Lese vzpomínek máme přes dvě stě stromů (lípy, javory, ptačí třešně aj.), u kterých mohou pozůstalý pronajmout místo. U jednoho stromu může být pronajato až deset míst, jsou to tedy takové sousedské památeční stromy.
Dušičky jsou za námi, začala opravdová zima. Chodí do Lesa vzpomínek kolem podzimních a Vánočních svátků více lidí, rozloučit se ke „svému“ stromu?
Určitě, o Dušičkách a Vánocích je Les vzpomínek nejnavštěvovanější. Nejhezčí je ale Les v květnu a říjnu, to bývá nejvíce obřadů.
Zvyšuje se zájem o rozloučení v Lese vzpomínek?
Postupně ano. První rok mělo rozloučení v Lese vzpomínek asi čtyřicet rodin, letos to bylo kolem sedmdesáti.
Je pro Vás těžké mluvit s pozůstalými o smrti a odchodu blízkého člověka? Když jsem s Vámi mluvila, přišlo mi, jak když mluvím s přítelkyní o tátově smrti. To jsem u pohřební služby nezažila, bylo to studené.
Svoji práci mám moc ráda a je to dáno i tím, že se na nás obracejí pozůstalí, kteří měli své zemřelé velmi rádi a chtějí jim udělat hezké rozloučení.
Při takových rozloučeních, kdy jsou lidé vedeni láskou ke svému zemřelému, se děje hodně krásných, někdy až magických věcí. Je mi ctí, když tomu můžu být svědkem.
Pomáháte pozůstalým vyrovnat se lépe se smrtí, přijmout ji?
Ke smrti mám přátelský vztah, vnímám ji jako Tajemství. A zároveň ve mně setkávání s pozůstalými přirozeně probouzí laskavost, takže k nim přistupuji z takového klidného místa v sobě a věřím, že jim to dává prostor, aby prožili to, co prožít potřebují.
Lze rozloučení udělat na jiném místě než v Lese vzpomínek?
Určitě. Rozloučení se může odehrát třeba v kavárně, na chatě, na zahradě, na lodi či v divadle.
Zaujal mě web MojeSmrt.cz, kde si může umírající člověk připravit přání. Podle mě je to naprosto skvělé a je škoda, že se o takových možnostech více nemluví. Řešila jsem porodní přání, ale nevěděla jsem, že bych mohla s tátou řešit poslední přání. Jen nevím, jestli bych to vlastně zvládla…
Povídat si se svými blízkými o posledních přáních bývá hodně důležité a objevné. Lidé se často ostýchají položit tyhle “velké” otázky, ale odpovědi jsou tak cenné, že stojí za to ten ostych překonat.
Určitě je dobré zeptat se alespoň na to, kde by chtěli být vaši blízcí pohřbeni či rozptýlení a v jakém duchu by si přáli rozloučení. Hezká je také otázka, jakou hudbu by si přáli na pohřbu, či kdo chtějí, aby na pohřbu promluvil.
Blanko, poradíte, jak mluvit s umírajícím člověkem o jeho posledním přání? Co když sám nechce přijmout fakt, že odchází?
Myslím, že je důležité dovolit umírajícímu prožívat to, co prožívá, i když je to popření. Respektovat to místo, na kterém se zrovna nachází, nechat jej, aby tu zásadní zkušenost vstřebal ve vlastním tempu. A zároveň mu dát najevo, že až si bude chtít o posledních přáních promluvit, jsme tady pro něj.
Díky Blanko za odpovědi. V jednom svém článku jsem zmínila, že jste si získala stejnou důvěru jako moje dula u porodu. Řekl Vám to někdy někdo? Tušíte, proč tomu tak je?
Mezi přicházením na svět a odcházením je spousta paralel. V angličtině existuje pro provázející v závěru života přímo termín „death doula“. Jsme tedy vlastně takové duly, které pomáhají přerodit se na druhý břeh. A stejně jako porodní duly v sobě nosíme velkou pokoru vůči zázraku života.
Jo, to zní pravděpodobně. Děkuji Vám Blanko za Váš čas. Mějte se krásně 🙂
