Rozloučení v Lese vzpomínek

Tatínek odešel 2. 7. 2019. Začalo první hospitalizací v dubnu, následovaly další 2 pobyty v nemocnici. Z třetího pobytu na konci června se již nevrátil.

Umírání

Umírání je něco, z čeho se většině z nás sevře hrdlo, podlomí kolena. Každé umírání je jedinečné. Tak, jako každý člověk. Tatínek odešel hrdě a možná trošku netrpělivě. Ostatně, takový on byl. Když už cítil, že přichází konec, nebylo pro něj těžké odtrhnout se od svého těla.

Já a máma jsme pořád doufaly. Ale den před smrtí jsme tušily, že prožívá jeden z posledních dní. Druhý den dopoledne ho maminka viděla živého naposledy. Odpoledne ustaly údery srdce. Odešel v klidu, ve spánku.

Rozloučení v Lese vzpomínek

Táta měl loučení v táborském krematoriu. Krátké. Myslím, že by neocenil dlouhé básně nebo smuteční řeč od profesionálního řečníka. Od začátku jsem chtěla rozloučení v přírodě. Třeba v lese, tam, kde to měl rád.

Kdysi jsem četla někde u Veroniky Hurdové (mimochodem, pokud ztratíte někoho blízkého, z celého srdce doporučuji knížku Moje milá smrti) o mnohem příjemnějším loučení. V lese, osobitým a citlivým způsobem.

S tatínkem jsme se více jak měsíc po smrti rozloučili Lese vzpomínek a musím říct, že to bylo silné a moc pěkné loučení. Nejen ta samotná hodinka a půl v lese, vzpomínání a zapalování svíček. Ale také pár dní před loučením, kdy jsem životem svištěla jak na horské dráze, připravena z cesty „uklidit“ vše, co mě odvádí od Lesa a vzpomínání. Byla jsem ve stresu, váhala, zda o lesní loučení stojí ještě někdo jiný kromě mě. Zoufale volala po podpoře, s nejistotou jsem pročítala smuteční projev pro tátu.

A pak ten den přišel. Byl to horký letní den, ale v Lese vzpomínek bylo příjemně. Moc děkuji všem, kdo jste přišli podpořit, pohladit, zapálit svíčku a vzpomenout si.

S obřadem nám pomohla Blanka. Když nad ní přemýšlím zpětně, získala si u mě důvěru stejně jako moje dula u porodu Lilky. Pokud není vážný důvod, zrození ani odchod ze světa nemusí být v rukách lékařů, mluvčích na pohřbech a dalších odborníků. Nejdůležitější je naše vědomá účast.

Děkuju!

• Adamovi, že se mnou ty dny před loučením vydržel. ❤️
• Mámě, že na můj nápad přistoupila a šla na další loučení, ač je to pro ni bolestivé.
• Olence, že přišla a byla tam pro mě.
• Dětem, že dědovi nakreslily sluníčko a zloděje.
• Blance za přípravu a doprovod během obřadu.
• Daně, že při loučení vzpomínala na tátu z dob, kdy ho ještě máma neznala.
• Honzovi a Tomášovi za hrdinný doprovod uplakanou Prahou.
• Janě za milé zprávy večer před loučením.
• Hance za to, že na nás myslí.
• Jamile za přítomnost v Táboře a setkání po kočičí nehodě.
• Slunečnicím na poli.
• A v neposlední řadě tatínkovi.

Dopis tatínkovi

Táto, chci si tady dnes rozpomenout na chvíle, kdy jsi tu byl.

Byl jsi poctivý tvrďák, co nás měl moc rád. Mě a mámu. Stál jsi vždy při nás. Měl jsi beraní sílu ve věčně upracovaných rukách. Dobré srdce, upřímnou povahu a nejmodřejší oči. A taky trucovnu, které jsi říkal lovečák. Na zdi jelení paroží. Tady jsi sbíral sílu, když už toho bylo dost.

Vzpomínám si, jak jsi mi postavil dětský dřevěný domeček a byl nejhezčí široko daleko. Jak jsem s Tebou chodila jako malá na stavby domů. V neděli jsme spolu sledovali pohádky.

Taky si vzpomínám, jak jsme jezdili do Jihlavy za babičkou. Trvalo to celý den a vystřídali jsme několik vlaků. Koupil jsi mi na hlavním nádraží mandarinkové pití v kelímku.

Nezapomenu na výlety do Prahy za tetou Danou, Tvou sestrou. Na víkendy v Zeměchách, kde jsi postavil bazén, terasu, králíkárnu a kadibudku. Staral ses nejen o celou chatku, ale také o králíky a slepice. Jednou jsi nakreslil na zeď v kuchyni zeměkouli se zvířaty. Vzpomínám si na klokana. Plánoval jsi malování kuchyně, tak proč nepoužít zeď jako plátno. Maloval jsi krásně. I v posledních dnech.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem s tebou jako dítě míchala maltu na stavbě. Taky si vzpomínám, jak jsem Ti říkala koloušku. Ani nevím proč. Možná pro ty tvoje krásný modrý oči, ve kterých se zrcadlila čistá duše.

Když už měli někteří tátové výchovu puberťáka za sebou, tys byl s mámou teprve na začátku cesty. Ale zvládl jsi to. Vychoval jsi hodnou holku a dočkal jsi se vnoučků, Lily a Vincka.

Chtěla bych se vrátit do doby, kdy jsem byla „hodnou holkou“, jak jsi mi říkal a hladil po vlasech. Uměl jsi být na moment tvrdý, ale pak hodný a milující táta.  Nezapomenu, když se Tě máma v nemocnici zeptala, co bys rád a ty jsi řekl: „Tebe“.

Když jsem vylétla z hnízda, viděli jsme se mnohem míň. Ale vzpomínám si na společný výlet do Pávova. Už jsi chodil s hůlkou a v dobrém rozmaru jsi na ní hrával jako na kytaru. No jo, trampská svobodná duše.

Na podzim svého života jsi rád a pravidelně měřil čas. Odpočítával jsi minuty na snídani, svačinu, večeři a spánek. Věděl jsi, že všechno má svůj čas. A tak jsi došel do pomyslné zimy života. Čas a smrt je jediná spravedlnost na tomhle světě.

Tati, jsem vděčná a děkuji Ti za to, co si dobrého odnáším a snad předám dál. Pár věcí jsem si uvědomila, když na svět přišli Tvoji vnoučci. S tvým odchodem toho přišlo možná ještě víc. Život není věčný, čas je nám jen půjčený.

Přeji si, abychom se mezi sebou chovali lépe a mysleli na pocity druhého. Ať nám není jednou něco líto.

Dost bylo slov tati, asi bys mě nevydržel poslouchat. Budeš tu s námi, s mámou, se mnou, s Lilinkou a Vincou.

Chybíš nám, táto!