Novinky ze života Slámy v botách (2019)
V roce se 2017 se Veronika Kyčera Kučerová radovala ze své krásné první knížky Sláma v botách. Na konci roku 2019 vydává svou druhou knížku Sláma v botách 2. Jedná se o pokračování obyčejného, ale přesto strhujícího života, kdy hlavní hrdinka má spoustu lásky v srdci a hlínu za nehty.
Knížka je originální, vtipná a ekologická. Je šitá, nelepená, bez plastů. Knížku vydalo nakladatelství Peoplecomm.
Rozhovor, který vznikl v roce 2016
Máte zahrádku a rádi se v ní hrabete? Výborně, tak si nenechte ujít rozhovor s blonďatou biofarmářkou Veronikou. Před více než 2 lety založila blog SlamaVBotach.cz a v prvním článku o sobě prohlásila, že je zahrádkářská panna. Od té doby ji prošly rukama hroudy hlíny a urodilo se spoustu ředkviček. Vždy to ale tak nebylo. Žila městský život v Praze a ven chodila oblečená zásadně podle poslední módy. Dnes je na cestě stát se moderní vílou – lesanou – biofarmářkou. S humorem sobě vlastním své zážitky popisuje na blogu.
Zdravím Tě Veroniko. Můžeš se prosím krátce představit ty? Přeci jenom jsem nemusela zmínit něco důležitého.
To hlavní zaznělo, jenom bych nechtěla, aby to vypadalo, že se ze mě stal nějaký vesnický eko-podivín, který na město zanevřel. Myslím, že spousta lidí si dnes prochází podobným vývojem jako já a můj příběh jim může připadat hodně povědomý, i když se třeba zatím opustit město neodvážili, pochybují o tom kroku, váhají. My do toho šli, resp. já jsem čtrnáct dní po svatbě zavelela, že balíme kufry, a manželovi holt nic jiného nezbylo. Přitom kdysi jsem se do Prahy vyloženě těšila.
Jsem původně z malého města a Praha pro mě představovala lákavý svět kultury, vzdělání, pracovního uplatnění. Ale když jsem si pak na velkoměstský život sáhla, mohla si vybírat z třiceti divadel, kam večer zajdu, a pokaždé si na to koupit nové šaty dle nejnovějších trendů, překvapivě jsem zjistila, že až takové návaly štěstí mi to nepřináší. A že obyčejná blbost, jako moct se ráno projít po trávě a poslouchat štěbetání ptáků, mi přináší mnohem víc radosti a vnitřního klidu.
A hlavně, že i zdravotně pookřívám, když se mi daří z města vypadnout. Zkrátka, po pár letech tápání, co teda s životem dál, jsem před třicítkou došla k závěru, že nejšťastnější jsem vždycky byla v kruhu rodiny – a tu nemám v Praze, ale v té své rodné díře, která mi kdysi připadala malá. A že je taky načase, abych si pořídila vlastní rodinu, manžela, dítě… A ona už se pak ta moje osobní krize na mateřské nějak vyřeší.
O tom, jak to bylo dál, je můj blog. Jelikož je to blog humoristický, tušíte správně, že idylka na téma „žili na venkově šťastně až do smrti“ se nekonala, ale úplný průšvih to naštěstí taky není. Optimisticky věřím, že kráčíme na cestě směrem k happy-endu. 🙂
Kdy jsi začala k lodičkám pociťovat nedůvěru a raději sis oblékla pevnou polní obuv?
Tak pozor, boty na podpatku jsem z botníku nikdy nevyhodila, akorát už si nekupuju nové, protože do lesa ani na zahradu prostě nejsou praktický. Když ale jedu pracovně do Prahy, ráda se na to „obléknu jako člověk“. Pořád jsem ženská, pro kterou je důležité, aby se sobě i okolí líbila, změnilo se ale moje vnímání toho, co ze mě tu krásnou ženskou udělá.
Nejsou to gelové nehty, melír a šaty v nejmódnější barvě, ale hlavně dobrá nálada, radost ze života, odpočatost, spokojenost – pokud tohle vyzařuju, slýchám, že mi to sluší, i když mám na sobě starou mikinu. Takže když mi konečně došlo, že nakupování bot mě nedělá šťastnější ženou, začala jsem si peníze šetřit raději na kvalitní jídlo, na výlety s přáteli a teď hlavně na budování našeho budoucího statku. A rozhodně si nemyslím, že by tím moje ženskost nebo krása trpěly.
Jaké máš pocity, když se hrabeš ve vlastní hlíně? Ochutnáváš vlastnoručně vypěstovanou zeleninu a ovoce, vaříš zdravé recepty?
Pocity jsou podobné, jako když od plínek piplám dítě. Je v tom radost, potěšení, láska, ale také zodpovědnost a obavy, jak to s tou úrodou dopadne, jestli se vyvede. A když se na čas od záhonů vzdálím, třeba jedu na dovolenou, už mám starost, co se tam děje. Občas jsem z té práce unavená, dělala bych radši něco jiného, jenže zahrada se neptá, musím to tam zalít, sklidit, okopat. Je to povinnost. Zkrátka jako s dítětem. Ne každý se pro pěstování nadchne, stejně jako ne každý chce mít děti. I zahrada může být vnímána jako koule na noze, ale já ve farmaření vidím hlavně příležitost trávit čas na vzduchu při smysluplné činnosti a zapřáhnout tělo. Vlastním totiž poněkud středověkou výbavu motyk, takže jde i o slušný sportovní výkon. A jaké je z vlastní zeleniny vařit? Naučilo mě to si jídla víc vážit. Když vím, kolik mě stálo úsilí tu křivou mrkev vypěstovat, tak ji prostě nenechám ovadnout nebo ji nevyhodím jen proto, že je křivá. K potravinám z obchodu se vždycky takhle zodpovědně nechovám, vlastní salát ale nevyhodím nikdy.
Co nejraději ze své úrody připravuješ v kuchyni?
Jsme s manželem milovníci zelených fazolek, dýní a cuket. Pokud je jich plný mrazák a sklep, značně nás to uklidňuje. Taky cibule, mrkev a česnek se nám hodí ve velkém. Každý den totiž začínám tím, že jdu ještě v pyžamu vařit zeleninovou polévku, kterou pak snídáme.
A k večeři často bývají zeleninová jídla na tisíc způsobů – vezmu, co mi přijde pod ruku, osmažím to na cibulce, podusím, jen lehce osolím, a pak k tomu přidám pokaždé jinou přílohu – rýži, jáhly, quinolu, pohanku, pečenou dýni, brambory…. – a střídám různé druhy a úpravy masa – někdy usmažíme kachní prsa jako steak nebo hodím na pánev rybu, jindy podusím králíka, jehněčí, nebo když manžel přiveze z Prahy biovepřové, přihodím ho k zelenině pokrájené na nudličky. Výborná je taky zelenina osmažená a podušená s mletým hovězím.
Když maso nemám, střídám podobně luštěniny. Pokaždé vznikne jiné jídlo, ale bez pořádného kotle zeleniny v základu to už nejde. I proto jsem se musela dát na pěstování. Při naší spotřebě jsme se při objednávání biozeleniny z farmy nedoplatili. Ještě by to chtělo vlastní maso, ale i to je v plánu, až dokončíme ten náš statek.
Co na správné soběstačné zahradě podle Tebe nesmí chybět?
Voda! Bohužel jsem se loni přesvědčila, že sázet jen na to, co zaprší, nestačí. Tedy pokud chcete pěstovat zeleninu typu brokolice, kapusta, květák, zelí, salát. Ty jsem loni vůbec nesklidila. A brambory, cibule nebo dýně sice vyrostly, ale byly malé.
Pouze ovocné keře asi zvládnou všechno, rybízu, ostružin i angreštu jsem i při loňském suchu sklidila jako běžně, stejně tak ořechů. Ale jinak to chce vodu a samozřejmě hnůj, kompost, slepičince nebo jíchu z kopřiv. Tedy pokud chcete pěstovat v bio-režimu a neházet na záhony granulky cereritu.
Přišla jsi někdy o úrodu? Třeba kvůli počasí nebo nějakým broukům?
Mám za sebou jen dvě sezony, ale vždycky na ztráty došlo. První rok mi slimáci zlikvidovali skoro celou bylinkovou zahrádku – fajn, tak už jsem tam žádné nové bylinky nedávala. To, co přežilo, se tam zvesela rozrůstá dál. Naštěstí slimákům všechno nechutná – třeba meduňka a oregano. Druhý rok mi slimáci dali pokoj, jenže pro změnu nepršelo – což byla nakonec větší kalamita.
Letos jsem delegovala různé sazenice jako kedlubny nebo kapusty na zahradu k tátovi. Vysadil to, a do rána vše ožrali špačci. Nevšimli si pouze sazenic, které táta umístil k máminým kosatcům. Byly pod nimi bezpečně schované. Tady je krásně vidět, jak permakultura funguje a že není nic bezbrannějšího než osamělá sazenička uprostřed holé, zryté půdy.
Kdo je Tvou největší inspirací, co se týče zahradničení?
Mohla bych jmenovat autory knížek o permakulturním zahradničení nebo blogery, které sleduji – odkazy na ně najdete na mém blogu -, ale nakonec nejvíc mi vždycky pomohla rodina. Mám tu výhodu, že rodiče, tety i všechny moje a manželovy babičky a dědové zahradničí, takže se mám na koho obracet pro radu.
A i když se ne vždy shodneme v otázkách, jako je používání round-upu (herbicid) nebo cereritu (umělé hnojivo), tak není nad to, když vám má kdo ukázat, jak správně zasadit brambory nebo jestli ta rostlina, která vám leze ze země, je opravdu to, co jste vyseli, nebo nějaký plevel. 🙂 Prostě není nad osobní zkušenosti, konkrétní ukázku a taky výpomoc typu: mně se urodilo hodně cuket, nechceš nějakou? Fajn, já ti zase můžu dát rajčata, která nestihnu spotřebovat. Hlavně loni jsem služby tohoto typu velmi ocenila. 🙂
Když se teď omylem zakousneš do ovoce či zeleniny ze supermarketu, jaké v Tobě převládají pocity?
V supermarketu nenakupuju omylem, ale občas to prostě jinak nejde. Nejsem ještě celoročně soběstačná a i mně se občas přihodí, že uprostřed zimy dostanu chuť i na něco nesezonního – i když se opravdu snažím to moc nedělat a do hroznového vína nebo rajčat v únoru nejdu. Někdy je pro mě chuť supermarketové zeleniny zklamáním, hlavně když jde o ty mimosezónní kousky, ale přiznám se, že mnohdy rozdíl mezi svými a koupenými bramborami nebo dýní ani nepoznám. Víc než chuť ale řeším to, jakou daň tahle planeta a v důsledku každý z nás platíme za to, abychom si levnou zeleninu, maso, mléčné výrobky, pečivo atd., mohli ve velkém nakupovat sezóna nesezóna. Nejde jen o to, že jídlo nesmyslně cestuje z kdejakých koutů světa, ale i o všechnu tu zemědělskou chemii, která nenávratně ničí půdu, spodní vody… Dřív nebo později to svinstvo poteče kohoutkem do našich skleniček a pak radši nechci domýšlet, co s námi bude.
Uf, na to, že můj blog je humoristický, tady vedu pěkně těžké řeči. Asi to bude tím, že se mi zrovna narodil syn, tak na mě doléhají různé sentimentální nálady. Blog ale vždycky byl a bude o té veselejší stránce zahradničení. Proto totiž pěstuju. Abych nemusela naříkat, kam svět spěje, ale reálně proti tomu, co se mi nelíbí, něco dělala.
Gratulujeme k narození syna. 🙂 Pověz nám ještě, jakou letos očekáváš úrodu? Těšíš se na něco konkrétního?
Začali jsme rekonstruovat bývalý statek, který byl tak zpustlý a zarostlý v kopřivách, že z něj málem nekoukala ani střecha. Náš elán se tedy stáčím letos hlavně tímhle směrem a pěstování je trochu na vedlejší koleji. Ale něco jsem samozřejmě i letos zasadila a radost mám hlavně z toho, že jsem nemusela použít pouze semínka konvenčních odrůd zeleniny, která se prodávají v supermarketech.
Sehnala jsem staré odrůdy zeleniny, které rozmnožuje permakulturní zahradník Marek Kvapil. Některá semínka se uchytila, některá ne – ale to se i u těch ze supermarketu běžně stává, že všechna nevyklíčí. Tak jsem zvědavá, jestli a jaký bude u těchhle starých odrůd rajčat, dýní, cuket atd. rozdíl v chuti. I kdyby nebyl velký, pořád mě těší, že jsem koupí těchto semínek podpořila malého pěstitele, který do semenaření vkládá všechen svůj um a srdce. Oceňuju tyhle hodnoty při práci čím dál víc a sama se snažím – když už něco dělám – to dělat s radostí. Třeba psát svůj blog. Tak šup šup, jděte si ho přečíst.
Děkujeme za krásný rozhovor, Veroniko! Ať se Ti daří s celou rodinou a máš pořád Slámu v botách! 🙂
A ať Ti rostou! Děti i zeleniny 🙂
Tak už znáte největší tajemství biofarmářky. Je to tajemství na krásu, spokojenost a pozitivní přístup k životu. Sledujte blog Sláma v botách a sledujte Veroniku i na Facebooku.
